|
|
|
Aktuality
Napište nám
Volejbal
Volejbal je sport hraný dvěma družstvy na hřišti rozděleném sítí. Existují různé verze tohoto sportu pro různé podmínky, aby byl díky této přizpůsobivosti dostupný každému. Účelem hry je poslat míč přes síť na zem do pole soupeře a zabránit soupeřově snaze o totéž. Družstvo má právo na tři odbití /a to i po doteku bloku/, aby vrátilo míč k soupeři.
Míč je uveden do hry podáním: udeřen podávajícím přes síť k soupeři. Rozehra pokračuje tak dlouho, dokud se nedotkne hřiště, není "aut" nebo se družstvu nepodaří vrátit jej povoleným způsobem. Ve volejbalu znamená každá ztráta rozehry bod /Rally Point System/. Vyhraje-li rozehru družstvo, které přijímalo podání, získává bod a výhodu podání. Hráči tohoto družstva postoupí o jedno postavení ve směru hodinových ručiček /clockwise/.
Volejbal je hrou síťovou a kolektivní. Současný volejbal vyžaduje hráčskou všestrannost a dobrou tělesnou kondici a osvojení potřebných technických a taktických dovedností. Volejbal rozvíjí rovnoměrně všechny pohybové schopnosti, především rychlost, obratnost, vytrvalost a rychlou sílu dolních i horních končetin a trupu.
Významným charakteristickým rysem hry je udržení pozornosti, uplatnění koordinačních schopností, psychických vlastností hráčů a správného rozhodování ve stále se měnících podmínkách hry. Volejbal vyžaduje hráčskou ukázněnost, a tím upevňuje smysl a odpovědnost ke kolektivu, učí důslednosti, důvěře ve vlastní síly, zdravé ctižádosti a neustále podněcuje k bojovnosti. Koncepce hry vychází ze střídání hráčů ve všech postaveních na hřišti a představuje dynamiku pohybu hráčů po hřišti s neustálou proměnlivostí ve střídání jednotlivých herních činností v útoku i obraně.
Utkání v odbíjené se skládá z jednotlivých setů. Sety jsou tvořeny rozehrami, což jsou části utkání, které jsou vždy zahájeny podáním a ukončeny chybou jednoho družstva.
Dnešní odbíjená představuje hru zcela jiného pojetí, než jakou byla "minonnette" v roce 1895. Tak ji nazval William G. Morgan, profesor na gymnáziu ve Springfieldu v USA v tělocvičně YMCA. Tělocvičnu rozdělil tenisovou sítí asi ve výšce 180 cm a účastníky nechal odrážet basketbalový míč z jedné poloviny na druhou. V roce 1896 navrhl americký žurnalista A.T. Halstet podle charakteristiky činnosti to volley the ball název - volejbal -odbíjená, v roce 1897 dostal tento sport také svá první pravidla. Tehdejší chápání hry jako doplňkového rekreačního sportu se změnilo na pojetí vysoce náročné, rychlé, pro diváky zajímavé a přitažlivé sportovní hry, rozšířené dnes již po celém světě. Vždyť stačí uvést , že FIVB* - Mezinárodní volejbalová federace - sdružuje více než 130 členů, t. j. téměř tolik jako Organizace spojených národů. A to za pouhých 35 let své existence od založení v roce 1947 v Paříži /údaj je starý 19 let - uveden jen pro srovnání/. O jejím rozšíření po světě svědčí i to, že podle jedné ze statistik UNESCO je hrou, která je pěstována , spolu s košíkovou největším množstvím lidí na zeměkouli. K tomuto faktu přispívá skutečnost, že je přístupná jak mužům, tak ženám, popřípadě ve svém rekreačním pojetí i oběma pohlavím dohromady** a že je v tomto případě zcela nenáročná na prostorové i materiálové vybavení.
V současné etapě svého více než stoletého vývoje je již odbíjená postavena do stejné úrovně se všemi ostatními nejpopulárnějšímisportovními odvětvími na světě, a to jak pravidelnou organizací svých celosvětových i kontinentálních soutěží, tak i zařazením do skupiny olympijských sportů - ženskou i mužskou složkou.
-------------------------------------------------------------------------------* FIVB - Federation Internationale de Volley-ball ve francouzštině nebo IVBF - International Volleyball Federation v angličtině
** zde se současnost poněkud rozchází s rokem 1981, kdy tento postřeh uvádí doc. Ejem ve své knize ODBÍJENÁ /metodika nácviku a trénink/. Dnes rekreační volejbal hraje daleko větší roli, než je zde nastíněno.
Nácvik je součástí tréninkového procesu, kde se hráči učí novým herním dovednostem. Základní úlohu zde má proces metodického učení se svými charakteristickými znaky jednotlivých vývojových fází.
První fáze motorického učení je pro hráče seznámení se s pohybovou činností. Hráč se s pohybovou dovedností seznamuje zrakem - ukázka trenérem, demonstrátorem, videem apod. – a sluchem při slovním popisu. Hráč si utváří představu o pohybové činnosti. V první fázi motorického učení jsou pohybové činnosti nekoordinované, zvláště v nenávaznosti pohybu paží a nohou. Vlivem aktivace nežádoucích svalových skupin se mohou vyskytovat i jiné doprovodné pohyby.
V celém procesu motorického učení je stěžejní druhá fáze. Vzruchy se v mozkové kůře koncentrují do oblastí , jejichž podráždění má vztah k prováděnému pohybu. Nastává zpevňování těch reakcí, které podmiňují správné provedení pohybu.
Ve třetí fázi pokračuje stabilizace správných reakcí z hlediska kvantitativních a kvalitativních stránek pohybu. Třetí fáze je etapou zdokonalování dovedností. V tomto stádiu jsou již pohyby koordinované a jeví se jako určitý automatismus. Zpětný tok signálů působí průběžná a přesná kontrola vykonávaných pohybů.
Čtvrtá fáze motorického učení je fází tvořící spojení pro určité pohybové dovednosti. Hráč používá naučené pohybové dovednosti v různých podmínkách, dovede úspěšně přes volní stránku zasahovat do naučených pohybů a tvořivě je přizpůsobovat novým podmínkám. Na základě zkušeností předvídá možný průběh herních činností. Závěrečná fáze je nedílnou součástí vrcholné úrovně technicko-taktické dovednosti.
V průběhu nácviku směřuje pohybová dovednost k určitému ideálu, který představuje nejefektivnější způsob provedení herních činností jednotlivce /HČJ/, herních kombinací /HK/ a herních systémů /HS/, odpovídajících individuálním tělesným i funkčním zvláštnostem hráče. Při nácviku se různou měrou uplatňují didaktické metody a formy. Z didaktických metod používaných ve volejbale se nejvíce vyskytují metody založené na vztahu celku a části.
Ve volejbale rozlišujeme tyto HČJ:
- Převážně útočné - podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder
- Obranné i útočné - blokování
- Převážně obranné - vybírání
Podání je základní herní činností jednotlivce ve volejbalu, kterou se zahajuje každá rozehra. V současné době neznamená pouze přemístění míče do pole soupeře. Plní i úkoly útoku a významně se podílí na zisku přímých i nepřímých bodů.
S vývojem volejbalu přibývaly postupně různé druhy podání technicky méně i více náročné.
Z hlediska technické stránky rozlišujeme:
- Spodní podání v čelném postoji
- Spodní podání v bočném postoji
- Vrchní podání čelné /z místa nebo z výskoku/
- Vrchní podání čelné plachtící
- Vrchní podání bočné plachtící
- Vrchní podání bočné - estonské
Přihrávkou rozumíme odbití míče, letícího od soupeře,usměrněné na spoluhráče /nebo do prostoru, kam spoluhráč vběhne/ tak, aby mohl provést nahrávku nebo jinou HČJ. Kvalita přihrávky ovlivňuje výběr útočných kombinací při řešení herních situací.
Hráči přihrávku provádějí způsobem:
- odbití obouruč spodem - bagr
- odbití obouruč vrchem – prsty
Nahrávka je odbití míče, letícího od spoluhráče, k následnému útočnému úderu. Nejčastěji směřuje rovnoběžně se sítí krátkým, dlouhým, nízkým nebo vysokým obloukem a různou rychlostí. Úspěšnost nahrávky je v těsném vztahu s útočným úderem. Činnost smečaře musí být prostorově a hlavně časově sladěna s výškou, délkou a rychlostí nahrávky a její vzdáleností od sítě.
Poslední vývoj přinesl několik druhů nahrávek:
- nahrávka obouruč vrchem před sebe
- nahrávka obouruč vrchem za sebe
- nahrávka ve výskoku
- čelně
- bočně
- nahrávka jednou rukou ve výskoku
- nahrávka z nízkého střehu čelně
- nahrávka z podřepu stranou
- nahrávka v pádu vzad
- nahrávka v pádu stranou
Pravidla praví,že všechny akce, po kterých směřuje míč do pole soupeře, kromě podání a bloku, jsou považovány za útočné údery. Ve své podstatě a pro zjednodušení je to odbití míče do pole soupeře během rozehry. Provádí se nejčastěji jednou rukou ve výskoku s cílem znemožnit soupeři udržení míče ve hře. Tato herní činnost má četné druhy taktického provedení z pohledu pozice smečujícího hráče, pohybu jeho těla a paží ve vztahu k míči. Vlastní pohybová činnost se skládá z několika na sebe navazujících částí:
- Rozběh
- Odraz
- Letová fáze
- Úder do míče
- Dopad
Útočné údery jednoruč vrchem dělíme na tyto:
- Smeč /míč směřuje po odbití ihned směrem dolů/
- Drajv /trajektorie dráhy letu míče je ihned po odbití rovná, rovnoběžná s povrchem hrací plochy/
- lob /míč směřuje po odbití směrem vzhůru, trajektorií dráhy letu míče je oblouk/
Blokování je herní činností jednotlivce , při níž se brání určitý prostor nad sítí s úkolem:
- zabránit přeletu míče do vlastního pole
- srazit míč do pole soupeře
- odrazit míč vzhůru a dozadu do vlastního pole
- jistit určitý prostor vlastního pole ve směru útoku soupeře
Účastnit se bloku mohou pouze hráči přední řady a blokují samostatně /jednoblok/, dva /dvojblok/ nebo tři /trojblok/.
Každou útočnou herní kombinaci chce soupeř ukončit převážně prudkým útočným úderem. Hráči druhého družstva se za pomoci obranných herních činností a kombinací brání. Nejprve je to blokování na síti, ale následně jsou to také činnosti hráčů v poli, různé způsoby vybírání:
- odbití jednoruč spodem v pádu vpřed
- odbití obouruč spodem v pádu stranou
- odbití obouruč vrchem v pádu vzad
- odbití rychlých míčů nad hlavou
Herní kombinací rozumíme spolupráci dvou nebo více hráčů v určitém prostoru hřiště a při určité rychlosti provedení, která uskutečňuje společný taktický záměr.
Vývoj a praktické poznatky daly podněty k rozlišování herních kombinací na:
- herní kombinace převážně útočné
- herní kombinace obranné i útočné
- herní kombinace převážně obranné
HK útočné dále dělíme na
- HK útočné bez signálu
- HK útočné na signál
Pohybovým obsahem herního systému jsou herní činnosti jednotlivce a herní kombinace. Ve volejbale jsou herní systémy v zásadě děleny podle počtu nahrávačů:
- každý střední přední nahrávačem /0-6/
- se třemi nahrávači /3-3/
- se dvěma nahrávači /4-2/
- s jedním nahrávačem /5-1/
- M. Ejem - J. Buchtel - ODBÍJENÁ /metoda nácviku a trénink/ Olympia Praha 1981
- Oldřich Ondřej - Rekreační sport - Olympia Praha 1987
- Mezinárodní pravidla volejbalu /1999-2000/ - Vydavatelství TABARA Přerov květen 1999
Prostějov, únor 2001 - Jan Zatloukal